Erika Žádníková
Každá obec zaznamená za dobu svého trvání nějakého význačného občana, vědce, lékaře, politika….
My jsme zvláštní pozornost věnovaly paní Erice Žádníkové. Nebyla sice těmickou rodačkou, ale pro obec pracovala usilovně po mnoho let. Byla vedoucí Osvětové besedy, předsedkyní místní organizace ČČK a hospodářka odbočky SČSP. Její pohnutý život zachycují tyto úryvky z článku, uveřejněného v tisku v roce 1984:
Přistěhovala se do Těmic s matkou k nevlastnímu otci v třicátých letech. „Dělat třeba nebudeš muset nic, ale umět máš všechno,“ říká jí otčím a dívenka, jež už se zabydlela v roli hýčkané chudinky, kterou vlastní táta opustil, ho za to vůbec nemá ráda. Ale dětské vzdory časem přejdou, Erika chodí s kamarádkami do kamenické měšťanky, pomáhá doma v obchodě i na poli, bída je zlá, ale lidé si umějí pomáhat. Je jí devatenáct, píše se rok 1939 a přichází to, čemu lidé odmítali uvěřit – Němci nás zabrali!
Povolávací rozkaz přichází v listopadu 1942, to už je Erika vdaná. S maminkou a manželem dostávají přidělená čísla – BZ 98, 99 a 100. Teď už nejsi člověk, už jsi číslo a dostavíš se ráno do Tábora k vlaku ...
...Bohušovice – vystoupit, odevzdat zavazadla. Dostávají je zpátky až v Terezíně, chudší o všechno jídlo, cigarety, zlato a peníze, poslední maličké zbytky jistot jsou pryč a dál už zbývá jen číhající černá hrůza.
Erika jde druhý den do nemocnice a šéfl ékař Erich Klapp přijímá jí i maminku na oddělení, kterému se ofi ciálně říká interna, ale leží tam hlavně nemocní tyfem. ...
Dva roky existence mezi životem a smrtí, než dopadla nová rána. Transport na východ. ...
Pověstná osvětimská rampa na nádraží. Vězně vyhánějí z vagónů, s sebou smějí vzít jen krajíček chleba. ...
Uniknout odtuď, byť to znamenalo cestu na východ a kopání zákopů pro ustupující armádu, je obrovským štěstím. Bydlí ve stáji, všude táhne, hlad a otupělost. Erika s třemi dalšími jednou zůstane ráno ležet v seně a transport odchází bez nich. ...
V roce 1983 udělil Mezinárodní červený kříž Erice Žádníkové medaili Florence Nightingalové, ocenění za záchranu ohrožených životů ve válce. „Vychovali mě v zásadě, že lidem je třeba pomáhat. K obdivu ke své společenské aktivitě jen podotkne: „Lidé tady odtud se ke mně chovali úžasně – posílali nám do Terezína balíčky a podrželi mě i v dalších životních krizích. Považuji za svou povinnost dělat pro ně co můžu.“
Vzpomínky .... jsou to vzpomínky, jež by neměly být zapomenuty.
Paní Erika Žádníková zemřela 13. února 2006.
